Vinařství Šalša – Poctivá vína z úpatí Chřibů

Představte si deštivou sobotu plnou sněhu. Konečně s úlevou zaparkuji u plotu bývalého zemědělského areálu a chvilku postávám v mlze na okraji vesnice jménem Čeložnice, která se nachází v kopcích kousek za Kyjovem.

Kromě sebe tady nikoho dalšího postávat nevidím, jen uvnitř areálu vyčnívá z mlhy nehybné stádečko ovcí. Za dvě minuty se vřítí do zatáčky bílá dodávka a z ní vyskočí statný čtyřiačtyřicátník. Muž atletické postavy, jak mu nedávno při příjmu do nemocnice napsala do karty ošetřující lékařka. Žena vinaře Václava Šalši se tomu prý od srdce zasmála a dodnes tuto historku dává k dobru. „Nevím, kde na tu atletickou postavu paní doktorka přišla. Když vlezu na váhu a vyskakuje mi tam už několik let těch mých 120 kilo, tak se chytám za hlavu. Nehne se to dolů ani deko, i když si každý rok dávám na Nový rok předsevzetí, že přestanu jíst. Řekl bych to jinak, ale vy máte zapnutý diktafon,“ směje se. Tento rozhovor patřil díky srdečným výbuchům smíchu a bezprostřednosti hlavního aktéra k vůbec nejpříjemnějším za celé čtyři roky mého psaní pro Vinarte.

Říkáte, že jste se narodil a už jste byl vinař. Jak se vám to přihodilo?
Úplně jednoduše. Můj otec měl totiž jedenáct sourozenců a všichni se motali kolem vína. Vlastně celá rodina, i jeho švagři a další. No a my jako děcka jsme se kolem vína motali už odmala, protože jsme jezdili na všechny ty oslavy narozenin a rodinné sešlosti. Takže to ani nešlo jinak, než se narodit a být hned vinařem (směje se). Moc fajn je, že se doteď stýkají, jen už ne u kartonů vína jako zamlada, ale u lahve.

Tak začneme nějakým historickým datem ideálně až v 18. století, jak vinaři s oblibou rádi připomínají nějakého slavného předka, který je k vinaření přivedl?
A víte, že takové datum opravdu v rodině máme? Začneme tedy v roce 1796 těmi pradědečky.

Tak to je ale hodně „pra, pra…“ Co je to za datum?
Otec byl Kostelan, tedy pocházel z vedlejší vesnice, a sem do Čeložnic byl odvelený na výchovu k tetě, která byla bezdětná. No a ve sklepě u nich byl starý kládový lis s letopočtem 1796. Bohužel ho otec prodal ještě předtím, než jsem začal dělat víno na profesionální úrovni, nicméně dodnes stojí tady vedle v Kostelci v dědině. Použili jsme ho do našeho loga, resp. je to fotka lisu upravená graficky. To je tedy nejstarší zmínka o vinaření v našem rodě.

Odkdy se vinařením živíte?
Na profi úrovni od roku 2003, kdy jsem koupil od bývalého JZD 12 hektarů vinic, na kterých byly čtyři odrůdy. Veltlín, Sauvignon, Chardonnay a André. Dnes už je tam jen Sauvignon. Kdo trochu zná ekonomiku vinařského provozu, tak ví, že mít na ploše 3 ha 3200 keřů je strašný výpadek. To je jen třetina toho, co by tam mělo být. Dělám to jen proto, že to dělám. Ale lidi to víno velice oceňují. Ne všechno se musí dělat pro peníze.

Pro co to děláte? Pro radost?
To je ono. Když se do toho člověk narodí, tak to musíte dělat pro radost. Na všem vždycky nevyděláte.

Ta vinice je určitě v nějakém pěkném prostředí, že vás to tam tak táhne…
Je v trati Horky v katastru Ježova. V sousedství u ní je lokalita výskytu koniklece velkokvětého. Promiňte, já musím jít uklidit psa, nebo na tom diktafonu bude slyšet jen štěkání (se smíchem se omlouvá).

Čím je ta lokalita zvláštní?
Tahle vinice je 55 let stará a na rostlinách je to vidět. Kmínek je jak moje ruka, ale už živoří. Navíc za ty roky je tam obrovská eroze. Když přišla bouřka, ornice byla až v dědině. Dnes jsou tam obnažené pískovcové skály, takže dole je ornice a nahoře písek. My jsme to zkoušeli i podsazovat, ale nešlo to. Dali jsme tam před osmi lety Pálavu, celkem 3500 keřů.

Kolik děláte celkem odrůd?
Řekl bych, že dnes je to spíš na škodu, ale když jsem sázel vinohrady, nebyly zkušenosti a nevěděl jsem, co pěstovat. Takže dnes mám 25 odrůd, což není na moravské poměry úplně nejvíc, když si vezmete, že někteří mají i 100 šarží vína. Některé bych už nesadil, třeba Vlašák by tady být nemusel. Naopak velice se mi líbí novošlechtěnci, jako je Malverina, Hibernal nebo Solaris. Velice spokojený jsem s Tramínem kořenným. Dává výnosy, je stabilní. Ten počet odrůd je daný i tím, že jsem se neměl ze začátku koho zeptat. Na předky se sice odkazujeme, ale neměli jsme na koho navázat. Ale až budu ten kmet, tak jednou budu moct třeba udílet rady já sám.

Čemu se tady na Kyjovsku nejvíc daří?
Rulandám a Chardonnay z bílých, z červených je to asi Rulandské modré. Proto v Kyjově děláme už 12. rok Galerii Rulandských vín České republiky za účasti vzorků ze Slovenska a občas i z Rakouska. Vybrali jsme pinoty, které sem patří a daří se jim tady. Bývá v srpnu a je to akce spojená s dožínkami – Kyjovské letní slavnosti. Přijeďte!

Celé znění rozhovoru jsme otiskli v magazínu Grape č. 1.

You must be logged in to post a comment.